Kniha Dilema všežravce popisuje spletitou cestu rostlin a zvířat na náš stůl

Autor: Michael Pollan

Název knihy: Dilema všežravce

Rok vydání originálu/česky: 2006/2013

Počet stran: 367

Kde sehnat: skrze nakladatelství Dokořán nebo Argo

K této publikaci jsem se dostal náhodou skrze několik zmínek v úspěšné knize Jíst zvířata, kterou jsem recenzoval na konci července (čtěte zde). Jak už název napovídá, autor Michael Pollan se zde snaží vyřešit různé otázky, jako: jíst bio ovoce, nebo obyčejné? A pokud bio, tak domácí, nebo z dovozu? Dát si rybu chycenou v přírodě, anebo z farmy? Jíst maso, anebo být vegetarián, případně dokonce vegan? A hlavně, jak zdlouhavou a spletitou (navíc často nečitelnou) cestu musí "jídlo" ujet, aby se dostalo až na náš stůl?

Kniha je rozdělena na tři velké části nesoucí názvy "Průmyslová: kukuřice", "Pastorální: tráva" a "Osobní: les", každá se pak skládá z několika ucelených kapitol, jež nám danou problematiku rozeberou dopodrobna. Že si spisovatel necucá údaje z prstu, dokládají odkazy na zdroje, ať už knižní, osobní či internetové, které jsou k dispozici na samotném konci.

V prvním bloku se podíváme blíže na kukuřici, která, ač byste to nečekali, se objevuje takřka v 1/4 všech potravin, jež jsou v USA k dostání. Protože se jedná nejen, v kombinaci se sójou, o nejčastější krmivo pro hospodářská zvířata, ale můžeme ji nalézt na etiketách pod označením jako kyselina citronová a mléčná; glukóza, fruktóza a maltodextrin; etanol (pro alkoholické nápoje, ale též do aut), sorbitol, mannitol, xantaxová guma; modifikovaný i nemodifikovaný škrob; dextriny, cyklodextriny a glutaman sodný. Aspoň taková je praxe za "velkou louží". Popíše její historii a jak se od indiánů v Mexiku rozšířila přes celé Spojené státy. Dále jak se pěstuje, sklízí a skladuje či jak se s ní krmí dobytek, který na její trávení není úplně přizpůsoben, a další zvířata ve velkovýkrmnách. Jak se z ní dělají další potraviny, a dostává se tak každým dnem v neskutečném množství do těl Američanů. Anebo jak stát její produkci dotuje, protože jí je takové množství, že je pro farmáře silně ztrátová, ale přesto se pro potřeby konzumní společnosti v čele s fast foody ty vložené miliardy stále vyplácí.

Ve druhé části se dostaneme na pastviny farem, kde zvířata krmí ne kukuřicí, ale tak, jak je na to přizpůsobila evoluce, tedy trávou, protože je nechají "volně" pást. Pojednává se zde o organickém (bio) zemědělství, které na první pohled produkuje drahé potraviny, ale je tomu tak proto, že naopak ty průmyslové jsou příliš levné a není v nich započítaná cena, kterou platíme nejen my svým zdravím, ale hlavně na to doplácí celá naše planeta... Autor zde popisuje týden strávený na jedné z farem, kde pomáhal s jejím chodem a sbíral informace od majitele a dalších zainteresovaných. Čtenář se dozvídá, že život je zde zcela jiný než ve velkochovech a se zvířaty se snaží zacházet důstojně a s respektem (alespoň podle této konkrétní zkušenosti, která je popisována). Takže to vypadá, jako by to byl pro ně učiněný ráj; naplňují si tu totiž (téměř) všechny základní etologické potřeby. Ale tak jako tak končí jejich čas na jatkách, které jsou však v tomto případě přístupné zákazníkům, na zabíjení "vašeho kousku masa" se můžete zajet podívat přímo na vlastní oči. M. Pollan si tu poprvé v životě zabije zvíře vlastníma rukama. Jaká to změna proti úhledným balíčkům ze supermarketu, porovnává. Přesto, jak popisuje, si na to po chvíli relativně zvykne a pochopí, že se po čase dá vůči tomu otupět a dělat tuto krvavou práci zcela automaticky.

Ve třetím, závěrečném celku se autor zkusí vžít do role lovce a sběrače. Chce si vše obstarat vlastníma rukama, aby si na naplno uvědomil všechny souvislosti a úsilí, které to obnáší, a nakonec přátelům, kteří mu pomáhali, uvařit bohatou večeři. Nikdy nelovil, potýká se s obavami, zda to dokáže, pokládá si etické otázky, odkazuje do historie, cituje různé jiné spisovatele, sbírá potřebné informace... a nakonec se vypraví na lov divočáka, aby po prvním neúspěchu si šanci zopakoval a vlastnoručně jej odstřelil. Je zajímavé, jak se v něm střídá množství emocí, jak ty negativní jako strach a nervozitu dokáže krátce na to vystřídat pozitivní euforie, jež se následně změní v hnus a znechucení, když je mrtvé zvíře přímo v lese zbavováno vnitřností. Obavy, že by jej následně nedokázal pozřít, se časem ukáží jako liché. Pollan, ač se dostává k citlivým otázkám etiky a morálky, si nakonec dokáže vše odůvodnit, zbavit se břemena v podobě výčitek. Proto pokud by knihu četl někdo, kde o veg(etari)anství jen uvažuje či maso nejí pouze krátce a nejí si svým konáním jist, po přečtení Dilema všežravce by se na to, troufám si říci, vykašlal. Protože argumenty určené spíše pro toho, kdo ho jí rád (a odvolává se na přirozený vývoj či snad nějaká pravidla predátora), by jeho myšlení nahlodaly a dost možná i převrátily.

Poté se vydá na sběr hub, protože pěstování na zahrádce je přeci jen něco jiného a vzdálené původní podobě, kdy naši dávní předci se přesouvali z místa na místo a sbírali, na co přišli. To vše je opět podrobně popsáno i s jeho osobními pocity a postřehy. Nakonec tedy z dotyčných surovin a ještě některých další (vypraví se např. na sběr třešní na dezert či ze vzduchu pochytá kvasinky na pečení kváskového chleba) připraví večeři, která se mu podle reakcí povede, a jeho morální dilema se tím vlastně vytratí.

Co z toho všechno plyne a jaký je závěr? Zajímavá je bezpochyby cesta potravin, které mnohdy putují tisíce kilometrů, abychom si na nich mohli pochutnat. Z hlediska ekologie tak označení bio nemusí být přínosem, pokud přeletí přes půlku světa. I chuťově to často nebývá ono, jak zjistí. Je asi očekávané, že ne vše se dá vysledovat a vidět zblízka - třeba cesta konkrétního býčka, který byl kukuřicí krmen, až na jatka a samotný proces zpracování. Za vysoké zdi těchto hal je přístup přísně zakázán. Co oči nevidí... Rozhodně je však hned na první pohled patrné, jak moc se liší velkoprůmyslová výroba v porovnání s menšími farmami. A jaké výhody plynou z oné druhé varianty.

Proto jedním z výsledků může být to, že lidé začnou nad svým jídlem více přemýšlet. Lovcem se asi stane málokdo, jestli vůbec někdo, a sběračem (nebo pěstitelem) lze být v našich podmínkách jen částečně, pokud máte velkou zahradu. Proto pokud by si z toho čtenář měl něco odnést, tak to, že upřednostní malochovatele před velkochovy a zaměří se více na lokální produkty, nejlépe v bio kvalitě. Protože hlubokou myšlenku a něco víc, jako že cestou k lepšímu životu na Zemi by  mohlo být stát se vegetariány či vegany, zde bohužel nenajdeme.

Jonash
 

Líbil se vám článek? Pokud ano, přidejte si do oblíbených naši stránku na Facebooku a žádný další vám neunikne :)